Univerzální duchovností za mír, S. N. Goenka

29. srpna 2000

Následující text je úplným zněním proslovu pana Goenky z úterý 29. srpna 2000 na půdě Hlavního shromáždění OSN k účastníkům Summitu milénia o světovém míru.

Když je všude temnota, potřebujeme světlo. Dnes, s takovou bolestí způsobenou násilnými konflikty, válkou a krveprolitím, svět nutně potřebuje mír a harmonii. Je to velká výzva pro náboženské a duchovní vůdce. Přijměme tuto výzvu.

Každé náboženství má nějakou vnější formu nebo obal a nějakou vnitřní podstatu či jádro. Vnější slupka sestává z obřadů, rituálů, ceremonií, mýtů a učení. Ty se liší od jednoho náboženství k druhému. Ale existuje vnitřní jádro společné všem náboženstvím: univerzální učení morálky a dobročinnosti, ukázněné a čisté mysli plné lásky, soucitu, dobré vůle a tolerance. To je společný jmenovatel, který by náboženští vůdci měli zdůrazňovat a který by věřící měli praktikovat. Pokud budeme více zdůrazňovat základ všech náboženství a ukážeme více snášenlivosti k jejich povrchním stránkám, konflikty mohou být minimalizovány.

Všichni musí mít možnost svobodně vyznávat a hlásit se ke své víře. Musí být přitom nicméně opatrní, aby při praktikování neopomíjeli podstatu svého náboženství, aby nerušili ostatní svými náboženskými praktikami a nezavrhovali nebo neznevažovali ostatní náboženství.

Když uvážíme rozmanitost různých vyznání, jak překonat jejich odlišnosti a najít reálnou cestu k míru? Za Buddhou, Osvíceným, často přicházeli lidé s odlišnými názory. Říkal jim: „Odložme naše odlišnosti. Věnujme pozornost tomu, na čem se shodneme a pojďme to praktikovat. Proč se hádat?“ Tato moudrá rada si zachovala platnost dodnes.

Pocházím z prastaré země, ze které za uplynulá tisíciletí vzešlo mnoho různých filozofických a duchovních škol. I přes ojedinělé případy násilí je má země příkladem pokojného soužití. Před nějakými 2300 lety zde vládl Velký Ašóka, jehož říše sahala od dnešního Afghánistánu po Bangladéš. V celém království nechal tento soucitný vládce vytesat do kamene dekrety, ve kterých vyhlásil, že všechna vyznání by měla být respektována; a díky tomu se vyznavači všech duchovních tradic pod jeho vládou cítili bezpeční. Žádal lidi, aby žili morální život, ctili rodiče a starší, a aby se zdrželi zabíjení. Slova, kterými své poddané nabádal, jsou platná dodnes.

Člověk by neměl mít úctu jen ke svému vlastnímu vyznání a zavrhovat ostatní náboženství. Místo toho by měl mít každý úctu k ostatním náboženstvím, z více důvodů. Tak člověk pomůže vlastnímu náboženství k růstu a taky poskytne službu vyznání druhých. V opačném případě člověk kope vlastnímu náboženství hrob a škodí zároveň dalším náboženstvím. Ten, kdo ctí vlastní vyznání a odsuzuje jiná, to možná činí z oddanosti svému vyznání a myslí si přitom: „Velebím své náboženství“; ale jeho činy jeho vlastní náboženství jen vážně zraňují. Svornost je důležitá. Kéž všichni naslouchají a jsou ochotni naslouchat učením hlásaným druhými. (Kamenný dekret 12)

Vládce Ašóka představuje úžasnou tradici snášenlivého soužití a pokojné slučování. Tato tradice stále žije mezi dnešními vládami a vládci. Příkladem je šlechetný vládce Ománu, který daroval půdu pro kostely a chrámy jiných náboženství, i když oddaně a horlivě praktikuje svou vlastní víru. Jsem si jist, že podobní soucitní vládci a vlády se v budoucnosti objeví v mnoha zemích světa. Jak se říká: „Požehnaní jsou mírotvůrci, ti budou nazýváni syny božími.“

Je zcela zřejmé, že stoupenci násilí škodí v prvé řadě sami sobě. Můžou tak činit přímo, svou nesnášenlivostí, nebo nepřímo, vyvoláním násilné odezvy na své činy. Je však psáno: „Požehnaní jsou milosrdní, těm se dostane milosti.“ To je zákon přírody. Stejně tak to můžeme nazývat božským řízením. Buddha řekl: „Nepřátelství nelze odstranit nepřátelstvím, ale jen jeho opakem. To je věčná Dhamma [duchovní zákon].“ To, co se v Indii nazývá Dhamma, nemá nic společného s hinduismem, buddhismem, džinismem, křesťanstvím, islámem, judaismem, sikkhismem ani žádným dalším „ismem“. Je to tato jednoduchá pravda: než ublížíte druhým, nejprve ublížíte sami sobě vytvořením duševní nečistoty; a odstraněním nečistot můžete nalézt mír uvnitř a posílit tak mír ve světě.

Mírem v mysli ke světovému míru

Každé náboženství hodné toho jména nabádá své stoupence k morálnímu způsobu života, k získání vlády nad svou myslí a k pěstování čistoty srdce. Jedna tradice nám říká: „Miluj bližního svého“; jiná říká: „Salaam walekum – ať tě provází pokoj“; další zase říká: „Bhavatu sabbamangalam nebo Sarve bhavantu sukhinah – Kéž jsou všechny bytosti šťastné.“ Ať je to v Bibli, Koránu nebo v Gítě, písma volají po míru a přátelství. Od Mahavíry k Ježíšovi, všichni slavní zakladatelé náboženství byly vzorem tolerance a míru. Přesto je náš svět často zmítán náboženskými a sektářskými sváry nebo dokonce válkami – protože klademe důraz pouze na svrchní obal náboženství a opomíjíme jeho podstatu. Výsledkem je nedostatek lásky a soucitu v mysli.

Míru ve světě není možno dosáhnout, dokud nebude mír v jednotlivcích. Rozčilení a mír nemohou existovat současně. Jedním způsobem, jak dosáhnout vnitřního míru, je meditace Vipassana neboli meditace vhledu – nesektářská, vědecká, na výsledky zaměřená technika sebepozorování a poznání pravdy. Praktikování této techniky přináší přímé pochopení na úrovni zkušenosti, jak se navzájem ovlivňují naše mysl a tělo. Pokaždé, když se v mysli objeví nějaká negativita, jako například nenávist, vyvolá to nepříjemné pocity po těle. Pokaždé, když se v mysli rozvine nezištná láska, soucit a dobrá vůle, celé tělo je zaplaveno příjemnými pocity. Praxe vipassany také odhaluje, že mentální jednání předchází každému jednání na tělesné nebo slovní úrovni a určuje, zda-li bude toto jednání prospěšné nebo škodlivé. Na mysli záleží nejvíce. Proto musíme nalézt praktické metody, jak učinit mysl pokojnou a čistou. Takové metody zesílí účinnost naší společné deklarace, která vzejde z tohoto Světového summitu za mír.

Starověká Indie dala světu dvě praktiky. Tou první jsou tělesná cvičení jógových pozic (ásan) a ovládání dechu (pránajáma), které slouží k upevnění tělesného zdraví. Druhou praktikou je mentální cvičení vipassany, které slouží k udržování zdraví mysli. Lidé všech možných vyznání mohu praktikovat a také praktikují obě tyto praktiky. Zároveň mohou nadále vyznávat svá náboženství v míru a harmonii; není zde nutnost konverze, častý zdroj napětí a konfliktů.

Aby společnost mohla být mírumilovná, musí být mírumilovných více a více členů společnosti. Jako vůdci neseme zodpovědnost za to, že půjdeme ostatním příkladem, že jim budeme inspirací. Jeden mudrc řekl: „Vyrovnaná mysl je nutná k tomu, aby vyrovnala nevyrovnanou mysl druhých.“

V širším měřítku najde mírumilovná společnost také způsob, jak fungovat v souladu se svým přírodním prostředím. Všichni vnímáme potřebu chránit životní prostředí, zastavit jeho devastaci. To, co nám brání v převedení tohoto porozumění v činy, je zásoba mentálních nečistot, jako například nevědomost, krutost nebo chtivost. Odstranění těchto nečistot posílí mír mezi lidskými bytostmi a zároveň povede k vyrovnanému a zdravému vztahu mezi lidským společenstvím a přírodním prostředím. Tímto způsobem může náboženství pomoci rozvíjet ochranu životního prostředí.

Nenásilí: klíč k definici náboženství

Odlišnosti mezi jednotlivými náboženstvími tu zákonitě budou vždy. Přesto, účastí na tomto Světovém summitu míru vůdci všech největších náboženství ukázali, že chtějí usilovat o mír. Nechť je tedy mír prvním principem „univerzálního náboženství“. Pojďme se společně zavázat, že se zdržíme zabíjení, že odmítáme násilí. Vyzývám také politické vůdce, ať se přidají k této deklaraci vzhledem ke klíčové roli, kterou hrají v nastolování buď míru nebo války. Ale ať už se k nám přidají nebo ne, pojďme si tady a teď alespoň slíbit: namísto tolerování násilí a zabíjení vyhlasme, že takové jednání bezpodmínečně odmítáme, především násilí páchané ve jménu náboženství.

Někteří duchovní vůdci mají dost prozíravosti a odvahy odsoudit násilí páchané ve jménu jejich vlastní víry. Existují různé filozofické a teologické pohledy na hledání odpuštění nebo na lítost nad vykonaným násilím a zabíjením; ale samotné přiznání násilí spáchaného v minulosti povede nutně k závěru, že je špatné a nebude v budoucnosti tolerováno.

Pod záštitou OSN se pojďme pokusit zformulovat definici náboženství a duchovnosti, zdůraznit v ní nenásilí a odmítnout podporu násilí a zabíjení. Pro lidstvo nemůže existovat větší neštěstí, než neschopnost definovat náboženství jako synonymum míru. Tento summit by mohl navrhnout koncept „univerzálního náboženství“ nebo“nesektářské duchovnosti“ a postoupit ho ke schválení OSN.

Jsem si jist, že tento summit pomůže zaměřit pozornost světa na pravý účel náboženství:

Náboženství nás nerozděluje; učí nás míru a čistotě srdce.

Gratuluji organizátorům tohoto historického summitu k jejich rozhledu a úsilí. A gratuluji všem náboženským a duchovním vůdcům, kteří v sobě našli zralost ke společné snaze o usmíření a dali tak lidstvu naději, že náboženství a spiritualita povedou k mírumilovné budoucnosti.

Kéž jsou všechny bytosti osvobozené od nenávisti a šťastné.

Kéž všude panuje mír a harmonie.