Každý hledá klid a harmonii, protože jsou tím, co nám v životě schází. Čas od času všichni zažíváme rozčilení, podráždění, disharmonii. A když se potýkáme s těmito trápeními, nenecháváme si je jen pro sebe; často je šíříme i na ostatní. Trápení nasytí atmosféru kolem nešťastného člověka a ovlivní každého, kdo s ním přichází do styku. To určitě není nejlepší způsob, jak žít.

Měli bychom žít v míru sami se sebou i s ostatními. Člověk je koneckonců společenský tvor. Lidé musí žít ve společnosti a jednat jeden s druhým. Jak žít mírumilovně? Jak zůstat v harmonii sami se sebou a jak udržet klid a harmonii okolo nás, aby i ostatní mohli žít mírumilovně a harmonicky?

Abychom se mohli zbavit utrpení, musíme znát jeho hlavní důvod, jeho příčinu. Když problém prozkoumáme, zjistíme zcela jasně, že jakmile začneme v mysli vytvářet jakoukoliv negativitu nebo mentální nečistotu, zákonitě se začínáme cítit nešťastní. Negativita v mysli, mentální nečistoty, nemohou existovat zároveň s mírem a harmonií.

Jak začínáme vytvářet negativitu? Bližším prozkoumáním se to opět objasní. Začneme se cítit nešťastní, když zjistíme, že se někdo chová způsobem, který se nám nelíbí, nebo když se děje něco, co se nám nelíbí. Děje se něco, co nechceme a my v sobě začínáme vytvářet napětí. Neděje se to, co chceme, objeví se nějaká překážka a opět v sobě vytváříme napětí. Sami v sobě vážeme uzly. A během celého života se znovu a znovu dějí věci, které nechceme. Věci, které chceme, se možná stanou a možná nestanou. A tento proces reakcí, uvazování uzlů — Gordických uzlů — způsobí, že celá mentální i fyzická struktura se stane tak napjatou, tak plnou negativity, že celý život je najednou plný neštěstí.

Takže jedna možnost, jak vyřešit tento problém, je zařídit, aby se nic nechtěného v životě už nestalo, aby se všechno odehrávalo přesně tak, jak si přejeme. Musíme buď sami vyvinout takovou schopnost nebo někdo jiný s takovou schopností nám musí přijít na pomoc, abychom zajistili, že se už nestane nic, co nechceme, a naopak, že se bude dít jen to, co chceme. Ale to není možné. Na světě není nikdo, komu by se všechna přání vyplnila, komu by se v životě dělo všechno přesně tak, jak si přeje, bez ničeho nechtěného. Stále se objevují skutečnosti, které jsou v protikladu s našimi touhami a přáními. Takže vyvstává otázka, jak přestat slepě reagovat tváří v tvář skutečnostem, které se nám nelíbí? Jak přestat vytvářet napětí a setrvávat v klidu a harmonii?

V minulosti se v Indii stejně jako v jiných zemích tímto problémem — problémem lidského utrpení — zabývaly moudré svaté osoby a našly řešení: když se stane něco nechtěného a vy začnete reagovat hněvem, strachem nebo jinou negativitou, měli byste co nejdříve obrátit svou pozornost někam jinam. Například vstát, nalít si sklenici vody, napít se — váš hněv se nebude dále rozvíjet a naopak začne mizet. Nebo začněte počítat: jedna, dvě, tři, čtyři. Nebo začněte opakovat nějaké slovo, frázi, mantru nebo jméno nějakého světce, ke kterému cítíte oddanost; mysl se odvrátí a do určité míry se zbavíte negativity, zbavíte se hněvu.

Toto řešení pomáhalo, fungovalo. Stále funguje. Pokud se takto zachováte, mysl se cítí vysvobozená z rozčilení. Toto řešení funguje nicméně jen na vědomé úrovni. Odvrácením pozornosti ve skutečnosti zatlačíte negativitu hluboko do nevědomí a na této úrovni dál pokračujete ve vytváření a násobení stejných mentálních nečistot. Na povrchu je vrstva klidu a harmonie, ale v hlubinách mysli je spící sopka potlačené negativity, která může dříve nebo později vybuchnout mohutnou erupcí.

Další průzkumníci vnitřní pravdy šli ve svém hledání ještě dál, poznali podstatu mysli a hmoty uvnitř sebe samých a pochopili, že odvádění pozornosti je jen útěkem od problému. Útěk není řešením: člověk musí problému čelit. Kdykoli v mysli vyvstane negativita, prostě ji pozorujte, postavte se jí. Jakmile začnete nějaké mentální znečištění pozorovat, začne ztrácet svoji sílu a pomalu zmizí docela.

To je dobré řešení: vyhýbá se oběma extrémům — potlačení i plnému vyjádření. Zatlačením negativit do nevědomí se jich člověk nezbaví; a tím, že je volně vyjádří na slovní nebo fyzické úrovni, jen způsobí další problémy. Ale když je jen pozorujete, pak nečistota zmizí a vy se jí tak zbavíte.

Zní to skvěle, ale je to vůbec možné? Není vůbec jednoduché postavit se tváří v tvář vlastním mentálním nečistotám. Když se objeví hněv, ovládne nás tak rychle, že si toho ani nevšimneme. A ovládnuti hněvem se dopouštíme na tělesné nebo slovní úrovni činů, které ubližují nám i ostatním. Později, když vztek pomine, začneme plakat a litovat, prosíme za prominutí tu nebo tamtu osobu nebo boha: “Udělal jsem chybu, odpusť mi prosím!” Ale až se příště dostaneme do podobné situace, zareagujeme úplně stejně. Všechno to neustálé litování je k ničemu.

Potíž je v tom, že si to neuvědomujeme, když se mentální nečistota spustí. Začíná hluboko v nevědomé mysli a než dosáhne vědomé úrovně, už získá takovou sílu, že nás ovládne a my ji nemůžeme pozorovat.

Dejme tomu, že si najmu soukromého tajemníka, aby mi kdykoli, když se objeví hněv, řekl, ´Pozor, začínáte se zlobit!‘ Protože nevím, kdy takový hněv přijde, musím najmout tři soukromé tajemníky na tři směny po celý den! Dejme tomu, že si to mohu dovolit a hněv se začne objevovat. Můj tajemník řekne, ´Pozor — objevil se hněv!‘ První co udělám, že mu začnu nadávat: ‚Myslíš si, že tě platím, abys mě poučoval?‘ Žádná dobrá rada nezabere, jsem ovládán hněvem.

Předpokládejme, že zvítězí má moudrost a nevynadám mu. Místo toho řeknu, ´Děkuji mockrát. Teď si musím sednout a pozorovat svůj hněv.‘ Je to ale možné? Jakmile zavřu oči a pokusím se pozorovat hněv, na mysl mi přijde předmět mého hněvu — osoba nebo událost, kvůli které jsem se rozzlobil. Potom nepozoruji hněv jako takový. Pozoruji vnější podnět mé emoce. A to také není řešením, tím svůj hněv jen dále násobím. Je nesmírně obtížné pozorovat abstraktní negativitu, abstraktní emoci, oddělenou od vnějšího předmětu, který ji vyvolal.

Nicméně někdo, kdo dosáhl konečné pravdy, našel skutečné řešení. Objevil, že kdykoliv v mysli vyvstane nějaká nečistota, stanou se současně dvě věci na fyzické úrovni. První je, že dech ztratí svůj normální rytmus. Když se v mysli objeví negativita, náš dech ztratí svůj normální rytmus. Kdykoli se vynoří nějaká negativita, náš dech se zrychlí. To se dá pozorovat celkem snadno. A na jemnější úrovni se někde v našem těle spustí biochemická reakce – a vyvolá nějaký pocit. Každá mentální nečistota vyvolá nějaký pocit někde po těle.

To nabízí praktické řešení. Obyčejný člověk nedokáže pozorovat abstraktní mentální nečistoty mysli — abstraktní hněv, strach nebo vášeň. Ale se správným cvičením a praktikováním je poměrně snadné pozorovat dech a tělesné pocity, které jsou přímo spojené s mentálními nečistotami.

Dýchání a pocity nám pomohou dvěma způsoby. Zaprvé, stanou se našimi soukromými tajemníky. Jakmile v mysli vyvstane nějaká nečistota, dech ztratí svou běžnou podobu a začne volat: „Pozor, něco se stalo!“ Dechu nemůžeme nadávat; musíme přijmout jeho varování. Podobně nám naše tělesné pocity řeknou, že je něco špatně. A poté, co jsme byli varováni, začneme pozorovat svůj dech, své pocity, a velice rychle zjistíme, že nečistota pominula.

Tento mentálně-fyzický jev je jako dvě strany jedné mince. Na jedné straně jsou myšlenky a emoce, které vyvstávají v mysli. Na druhé straně je dech a tělesné pocity. Jakákoliv myšlenka nebo emoce, jakákoliv mentální nečistota, se projeví na dechu a tělesných pocitech. Proto, když pozorujeme dech nebo pocity, ve skutečnosti pozorujeme mentální znečištění. Namísto útěku před problémem se stavíme skutečnosti takové, jaká je. Zjistíme, že důsledkem toho mentální nečistoty ztrácejí svou sílu: už nás nemohou přemoci tak, jak tomu bylo v minulosti. Pokud vytrváme, nečistoty se nakonec vytratí docela a my začneme žít klidný a spokojený život, život čím dál více osvobozený od mentálních negativit.

Tímto způsobem nám technika sebepozorování ukazuje skutečnost v jejích dvou aspektech, vnitřním a vnějším. Dříve jsme se dívali jen ven a unikala nám vnitřní skutečnost. Vždy jsme příčinu svého neštěstí hledali ve světě okolo nás; vždy jsme obviňovali vnější okolnosti a pokoušeli se změnit vnější realitu. Protože jsme neznali vnitřní realitu, nikdy jsme nechápali, že příčina utrpení leží uvnitř, v našich vlastních slepých reakcích na příjemné a nepříjemné pocity.

Nyní se můžeme díky tomuto cvičení podívat na druhou stranu mince. Můžeme si být vědomi svého dechu a zároveň toho, co se odehrává uvnitř. Ať je to cokoliv, dech nebo pocit, učíme se to jen pozorovat, aniž bychom ztráceli rovnováhu mysli. Přestáváme reagovat a násobit své utrpení. Místo toho necháme mentální nečistoty, aby se projevily a zmizely.

Čím více člověk praktikuje tuto techniku, tím rychleji se negativity rozpouštějí. Postupně se jeho mysl očistí od nánosů; bude čistá. A čistá mysl je vždy plná lásky — nesobecké lásky k ostatním; plná soucítění s chybami a utrpením druhých; plná radosti z jejich úspěchu a štěstí; plná vyrovnanosti za jakékoliv situace.

Když člověk dosáhne této úrovně, změní se celý vzorec jeho života. Už není dál možné, aby na slovní nebo fyzické úrovni dělal cokoliv, co by rušilo klid a štěstí druhých. Namísto toho nejenže je vyrovnaná mysl pokojná, ale navíc atmosféra obklopující takového člověka bude prostoupena mírem a harmonií. To začne ovlivňovat ostatní a pomáhat jim.

Tím, že se člověk naučí, jak zůstat vyrovnaný tváří v tvář všemu, co prožívá uvnitř, si osvojí také nestrannost ke všemu, s čím se setkává ve vnějším světě. V žádném případě však není tato nestrannost únikem nebo lhostejností k problémům světa. Ti, co pravidelně praktikují vipassanu, se stávají citlivějšími k utrpení druhých a dělají všechno pro to, aby jejich utrpení zmírnili, jakýmkoliv způsobem to dokáží — ne s podrážděním, ale s myslí plnou lásky, soucitu a vyrovnanosti. Učí se svaté nezaujatosti — jak být plně zúčastněný, plně oddaný pomoci druhým, ale zároveň si udržet vyrovnanou mysl. Tak zůstávají klidní a šťastní, zatímco usilují o mír a štěstí druhých.

To je to, co učil Buddha: umění žít. Nikdy nezaložil ani neučil nějaké náboženství, nějaký „ismus“. Nikdy nevedl ty, kteří k němu přicházeli, k praktikování rituálů a obřadů, k nějakým prázdným formalitám. Místo toho je učil pozorováním reality uvnitř jen pozorovat skutečnost takovou, jaká je. Z nevědomosti stále reagujeme způsobem, kterým ubližujeme sobě i ostatním. Jakmile ale získáme moudrost — moudrost pozorování skutečnosti takové, jaká je — zbavíme se tohoto zvyku reagovat. Když přestaneme slepě reagovat, získáme schopnost opravdu jednat — jednat s vyrovnanou myslí, myslí, která vidí a chápe pravdu. Takové jednání může být jen a jen pozitivní, tvůrčí, nápomocné nám samým i ostatním.

Co je potom nezbytné, je “poznat sám sebe” — rada, kterou dávaly všechny moudré osoby. Musíme poznat sebe sama nejen na intelektuální úrovni, na úrovni myšlenek a teorií. Ani to neznamená poznat sebe sama jen na emocionální nebo náboženské úrovni, pouhým slepým přijetím toho, co člověk slyšel nebo četl. Taková znalost nestačí. Musíme poznat skutečnost z vlastní zkušenosti. Musíme přímo prožít realitu tohoto mentálně-fyzického jevu. Jedině to nám pomůže osvobodit se z utrpení.

Tento přímý prožitek naší vlastní vnitřní reality, tato technika sebepozorování, se nazývá meditace ´vipassana‘. V jazyce, kterým se v Indii mluvilo za časů Buddhy, znamenalo passana vidět s otevřenýma očima, obyčejně; ale vipassana znamená pozorovat věci takové, jaké doopravdy jsou, ne jakými se zdají být. Musíme proniknout skrze zdánlivou skutečnost, dokud nedosáhneme konečné pravdy celé mentální a psychické struktury. Když tuto pravdu zažijeme, naučíme se přestat slepě reagovat, přestat vytvářet mentální nečistoty — a staré nečistoty postupně přirozeně zmizí. Osvobodíme se od utrpení a zažíváme skutečné štěstí.

Meditační kurz sestává ze tří stupňů . Nejdříve se musí student zdržet všech činů, fyzických nebo slovních, které by rušily klid a harmonii ostatních. Člověk nemůže pracovat na svém osvobození od mentálních znečištění a zároveň pokračovat v takovém jednání, které tato znečištění násobí. Proto jsou prvním nezbytným krokem pravidla morálního chování. Student se zaváže zdržet se zabíjení, krádeže, nevhodného sexuálního chování, lhaní a užívání intoxikantů. Tím, že se zdrží takového jednání, umožní své mysli, aby se dostatečně zklidnila a připravila k další práci.

Dalším krokem je vyvinout alespoň částečnou schopnost ovládat svou divokou mysl, vycvičit ji, aby zůstala soustředěná na jediný objekt: dech. Student se pokouší udržet svou pozornost na dechu tak dlouho, jak je to možné. Není to dechové cvičení, člověk neovládá svůj dech. Naopak, pozoruje přirozený dech takový, jaký je, jak vchází a jak vychází. Tímto způsobem student dále zklidňuje mysl, která už není zmítána intenzivními nečistotami. Zároveň ji koncentruje, aby byla ostrá a pronikavá, schopná vhledu.

Tyto první dva kroky — morální život a ovládání mysli — jsou velice nezbytné a prospěšné samy o sobě; ale povedou pouze k potlačování negativit, pokud člověk neudělá třetí krok: očištění mysli od nečistot tím, že rozvine vhled do své vlastní přirozenosti. To je vipassana: prožitek vlastní skutečnosti systematickým a nezaujatým pozorováním sebe sama — neustále se měnícího fenoménu mysli a hmoty, který se projevuje tělesnými pocity. Toto je vrchol Buddhova učení: sebe-očištění pomocí sebe-pozorování.

To může praktikovat každý. Každý se setkává s problémem utrpení. Je to univerzální nemoc, která vyžaduje ne nějaký sektářský, ale univerzální lék. Když někoho ovládá hněv, není to buddhistický hněv, hinduistický hněv nebo křesťanský hněv. Hněv je hněv. Když se na základě toho hněvu rozčílí, není to křesťanské, hinduistické nebo buddhistické rozčilení. Tato nemoc je univerzální. Takže i lék musí být univerzální.

Vipassana je takovým lékem. Nikdo nemůže mít námitky proti životním zásadám, které respektují klid a harmonii ostatních. Nikdo nemůže nic namítat proti rozvíjení ovládání vlastní mysli. Nikdo nemůže nic namítat proti rozvíjení vhledu do své vlastní přirozenosti, který umožňuje osvobození mysli od nečistot. Vipassana je univerzální cesta.

Pozorování skutečnosti takové, jaká je, prostřednictvím pozorování vnitřní pravdy — to je poznání sebe sama přímo, na úrovni prožitku. Tím, jak člověk praktikuje, zbavuje se utrpení způsobeného mentálními nečistotami. Od hrubé, vnější, zjevné skutečnosti proniká ke konečné pravdě mysli a hmoty. Pak ji přesáhne a zažije pravdu, která leží za myslí a hmotou, za prostorem a časem, za podmíněným polem relativity: skutečnost naprostého osvobození od všech mentálních znečištění, všech nečistot, všeho utrpení. Nezáleží na tom, jak tuto konečnou pravdu budeme nazývat; je to konečný cíl pro každého.

Kéž všichni zažijete tuto konečnou pravdu. Kéž se všichni lidé osvobodí od svého utrpení. Kéž se všichni těší skutečnému štěstí, skutečnému klidu, skutečné harmonii.

Kéž jsou všechny bytosti šťastné!